Vyhledávání:
I. Vývoj původce

       Vilém Nový, komunistický funkcionář a novinář, pocházel z Jihlavy, kde se narodil 16. 5. 1904 jako prvorozené dítě Gustava Nového a jeho manželky Marie, rozené Kubíčkové. V r. 1918 ukončil školní docházku a nastoupil jako sazeč v jihlavské tiskárně v Židovské ulici, později v agrárním koncernu Novina. V jihlavských tiskárnách pracoval až do r. 1925.
V r. 1927 se V. Nový oženil s Miladou Laštovičkovou, v r. 1928 se jim v Jihlavě narodila prvorozená dcera Kamila, která vyrůstala do šesti let v péči svojí babičky v Jihlavě, neboť otec s matkou byli neustále zaměstnáni politickou prací. V r. 1934 se rodina V. Nového přestěhovala v souvislosti s jeho politickou a pracovní činností do Prahy.
Už v r. 1919 V. Nový vystoupil z katolické církve a stal se členem sociálnědemokratické mládeže, kde se v r. 1920 přihlásil k její levicovému uskupení a aktivně zde pracoval. Zúčastnil se také práce v zájmových organizacích sociálně demokratické a komunistické mládeže (Proletkult, FDTJ, divadelní spolky, kulturně osvětové kroužky). Zúčastnil se II. sjezdu sociálně demokratické mládeže a v r. 1921 se stal na zakládajícím sjezdu členem KSČ. V letech 1921-1927 působil jako krajský důvěrník a tajemník Komunistického svazu mládeže v Jihlavě, od r. 1925 do r. 1929 byl vedoucí agitačně-propagační komise KV KSČ v Jihlavě, v letech 1928-1929 zde působil jako jeho krajský důvěrník a tajemník. V létě r. 1928 se V. Nový jako krajský jihlavský delegát zúčastnil rozšířeného zasedání ÚV KSČ v Praze v Lidovém domě, kde se poprvé setkal s K. Gottwaldem. Jako člen KSČ, který se přihlásil k její levicové frakci okolo K. Gottwalda a dalších, se V. Nový od r. 1929 - po V. sjezdu KSČ - dostával do konfliktu se zákonem na ochranu republiky, vydaným v r. 1923, a byl pro svou činnost opakovaně vyšetřován a zatýkán v r. 1929, 1931, 1932 resp. 1934 (pro agitaci, ilegální kolportaci a rozšiřování komunistických tiskovin, organizování a aktivní účast na demonstracích a mítincích).
V letech 1929-1930 absolvoval V. Nový z pověření vedení KSČ studium na Leninské škole v Moskvě, kde navštívil v rámci studia Leningrad a Kavkaz, a zúčastnil se zde také práce středoevropské komise Kominterny. Po návratu do Československa pracoval jako krajský tajemník KV KSČ v Přerově, později (od r. 1931) v Olomouci. V. Nový v této době působil ve svých stranických funkcích pod krycím jménem Josef Graf (redakce Stráže lidu v Přerově).
V r. 1932 byl V. Nový jmenován ústředním výborem KSČ do funkce ústředního tajemníka Mezinárodní rudé pomoci v Praze, která zajišťovala pomoc a ochranu pro část sociálně postihovaných uprchlíků z řad německé emigrace. Tato organizace po svém rozpuštění pracovala ilegálně (mj. zřídila Výbor pro pomoc německým emigrantům). V. Nový zde pracoval jako redaktor časopisu Rudá pomoc a Dělnický obhájce; v souvislosti s touto činností byl také členem Šaldova komitétu na pomoc německým antifašistům (r. 1933). Od r. 1934 se stal V. Nový redaktorem Rudého práva v Moravské Ostravě a v r. 1935 /?/ byl V. Nový vyslán ve funkci vedoucího agitačně propagační práce do KV KSČ v Ostravě a jako redaktor ostravského komunistického Dělnického deníku (v r. 1935 vycházel deník pod názvem Dělnická rovnost); podílel se i na práci dalších ostravských časopiseckých redakcí (Polední deník aj.). V rámci své politické funkce v KV KSČ se V. Nový aktivně zapojil do sílícího antifašistického hnutí v Československu resp. na Ostravsku. V r. 1936 se V. Nový zúčastnil jako zástupce ostravského mírového výboru v oficiální československé delegaci konference na obranu míru a kolektivní evropské bezpečnosti v Bruselu, kterou vedl univerzitní profesor J. B. Kozák. Následkem událostí let 1938-1939 přecházela KSČ do ilegality a přizpůsobovala tomu i svou činnost v regionech. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu r. 1939 přešel V. Nový tajně do Polska, kde se v Krakově vytvořilo ústředí KSČ v Polsku, jehož byl V. Nový členem, a které mělo i nadále organizovat a zabezpečovat nejen komunistický exil (Nového spolupráce s vedením katovické pobočky Czech Refugee Trust Fund - Hermanem Fieldem, a českým konzulem v Krakově Vladimírem Znojemským). Po přepadení Polska odešel Nový spolu s dalšími představiteli a diplomaty přes Rumunsko, Jugoslávii, Itálii a Paříž do Velké Británie. Nového manželka a jeho dvě dcery zůstaly nakonec v Protektorátu, ačkoliv jej měly původně následovat do emigrace. V r. 1942 byla jeho manželka Milada Nová v souvislosti s exilovou činností manžela zatčena a deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Nového dcery tak byly vychovávány až do konce války svými babičkami v Jihlavě a v Polné. V r. 1947 se V. Nový s manželkou rozvedl a podruhé se oženil s Lenkou Langfelderovou, s kterou se seznámil v Londýně v r. 1942.
Ve Velké Británii pracoval V. Nový zpočátku v dělnických profesích bez jakýchkoliv stranických funkcí. V letech 1940/?/-1945 byl V. Nový šéfredaktorem čtrnáctideníku (později týdeníku) Mladé Československo (od r. 1941 vycházelo pod názvem Nové Československo), které však bylo ze strany moskevského vedení KSČ kritizováno. V Londýně byl dále V. Nový nějakou dobu členem celobritského vedení KSČ a aktivním členem Státního poradního sboru pro rozhlasovou propagandu, vystupoval pod svým jménem ve svobodném vysílání pro Československo v BBC, přednášel, publikoval, a spolupracoval s představiteli londýnské emigrace, to vše pod přísným dohledem KSČ. V r. 1944 se stal sekretářem Československého výboru pro slovanskou vzájemnost (vznikl v r. 1943) a aktivně se podílel na jeho akcích (např. manifest k slovanským národům - slovanská manifestace v Kingsway Hall v květnu r. 1944, zorganizování Pomocné akce Jugoslávii - konference slovanských organizací v červnu r. 1944, podpora Slovenského národního povstání - manifestace a pozdravný projev slovenskému národu a další).
V r. 1945 se V. Nový vrátil do Ostravy bezprostředně po jejím osvobození a zahájil zde spolu s dalšími komunistickými funkcionáři práci na znovu vybudování a posílení pozic místní městské a krajské organizace KSČ. Po osvobození byl jmenován tajemníkem KV KSČ v Ostravě, a v této funkci setrval až do r. 1946. KSČ měla na Ostravsku nejsilnější podporu a byla po válce nejlépe a nejrychleji zkonsolidovanou politickou stranou - na Ostravsku, Těšínsku a Opavsku stoupenci KSČ obsadili klíčové pozice v závodech a národních výborech. Spolupráci s ostatními socialistickými stranami (sociální demokracií a národními socialisty) si na Ostravsku komunisté zajistili v tzv. socialistickém bloku tří socialistických stran. V polovině května r. 1945 byla usnesením československé vlády v Ostravě v intencích Košického vládního programu také zřízena expozitura Moravsko-slezského zemského národního výboru.
Do Prozatímního Národního shromáždění v Praze (vzniklo v říjnu r. 1945) byl V. Nový kooptován za KSČ nařízením předsednictva KSČ až začátkem prosince r. 1945. V dubnu r. 1946 byl na zasedání KV KSČ v Ostravě V. Nový zvolen předsedou politické volební komise KSČ pro Ostravsko a předvolební agitace v kraji se osobně zúčastnil. V květnu byl V. Nový zvolen do Ústavodárného NS za ostravský volební kraj jako jeden ze sedmi zvolených funkcionářů KSČ. V parlamentu přijal V. Nový za Klub poslanců KSČ v ÚNS práci především v zahraničním výboru ÚNS, kde byl jedním ze tří místopředsedů; pracoval však též ve výboru informačním a kulturním. V souvislosti s touto funkcí, svým začleněním do užšího předsednictva ÚV KSČ a funkci šéfredaktora Rudého práva byl V. Nový několikrát vyslán nebo pozván do zahraničí: v r. 1946 Moskva, Varšava a Maďarsko, v r. 1947 byl delegátem na sjezdu KS Velké Británie v Londýně a na sjezdu francouzské KS a účastnil se zájezdu československých spisovatelů a novinářů do SSSR, v r. 1948 byl delegátem ÚV KSČ na sjezdu Maďarské strany pracujících. Vzhledem k tomu, že byl též členem československé skupiny Meziparlamentní unie (od r. 1948 jejím místopředsedou a od r. 1949 československým zástupcem v Radě Meziparlamentní unie), účastnil se V. Nový rovněž i každoročních meziparlamentních konferencí poslanců z dalších evropských zemí v zahraničí.
Členem prozatímního ÚV KSČ byl V. Nový už od osvobození Československa r. 1945, znovu byl členem Ústředního výboru KSČ zvolen na VIII. sjezdu strany a setrval tam od března r. 1946 až do svého odvolání v r. 1950. V červnu r. 1946 byl V. Nový jmenován šéfredaktorem Rudého práva (na místo dřívějšího G. Bareše) a navázal tak na svou úspěšnou novinářskou kariéru před válkou a po válce, kdy na Ostravsku založil a vedl deník Nová svoboda, byl tam předsedou Prozatimního výboru ostravské odbočky Národního svazu novinářů (později Svaz novinářů) a člen výboru Svazu národní revoluce. Funkce šéfredaktora Rudého práva přispěla k ještě těsnějším vztahům V. Nového ke špičkám vedení KSČ (K. Gottwald, R. Slánský) a k dalším komunistickým ministrům ve vládě. V červnu r. 1948 se V. Nový stal členem redakce ideologické přílohy RP (spolu s G. Barešem, B. Geminderem, M. Švermovou, B. Köhlerem a J. Hendrychem). Při příležitosti oslav 1. máje r. 1949 byl V. Nový spolu s dalšími redaktory Rudého práva za své zásluhy při práci pro únorové vítězství pracujícícho lidu v Československu vyznamenán Stříbrnou hvězdou (nejvyšším stupněm) Řádu 25. února 1948.
V únoru r. 1948 byl V. Nový v těsném kontaktu s vedením KSČ a pohyboval se v Praze i Ostravě. 21.února jej předsednictvo ÚV KSČ jmenovalo do propagační komise (ve složení V. Kopecký, V. Clementis, B. Laštovička a G. Bareš), která byla ustavena spolu s politickou a organizační komisí pro období trvání vládní krize v Československu, a spolupodílel se na čistkách ve Svazu novinářů, v parlamentu i v politických stranách po převzetí moci komunistickou stranou. V. Nový se v březnu r. 1948 stal předsedou nového zahraničního výboru v NS, po květnových volbách r. 1948 do parlamentu byl znovu zvolen poslancem za kraj Prahu.
V září r. 1949 byl V. Nový speciální stranickou „komisí T“ označen za podezřelého ze špionáže pro americký imperialismus kvůli svým stávajícím i minulým zahraničním stykům (pobyt v emigraci v Londýně během II. světové války, kontakty se zahraničními diplomaty). V září r. 1949 se odehrál jeho první výslech na sekretariátu ÚV KSČ, začátkem listopadu byl odvolán z místa šéfredaktora RP a 26. 11. 1949 byl on i jeho druhá manželka vyloučeni ze strany a V. Nový byl zatčen. Současně s ním byl zatčen také krajský tajemník KSČ v Olomouci Josef Stavinoha a Nového druhá manželka Lenka Nová-Langfelderová. Během dalších vykonstruovaných procesů s protistátními centry v listopadu r. 1952, v nichž byl odsouzen bývalý generální tajemník KSČ R. Slánský k smrti, byl V. Nový spolu s několika dalšími bývalými členy a funkcionáři KSČ využit v procesu R. Slánského jako svědek. (Ve vazbě ministerstva národní bezpečnosti strávil V. Nový čas od listopadu 1949 do dubna r. 1953).
V dubnu, resp. v červenci r. 1953, předalo ministerstvo národní obrany generální prokuratuře trestní oznámení na V. Nového pro jeho dřívější politické styky a postoje ke KSČ. V prosinci téhož roku byl V. Nový odsouzen na 7 let vězení, ke ztrátě občanských čestných práv na 10 let a k propadnutí 1/3 jmění ve prospěch státu za vyzrazení státního tajemství. Po odsouzení začal V. Nový pracovat v uhelném dole Nejedlý II ve Rtyni. V březnu r. 1954 požádal V. Nový politický sekretariát ÚV KSČ o podmínečné propuštění, kterou podala v prosinci r. 1953 jeho rodina. V té době měl už odpykány dvě třetiny trestu. Politický sekretariát schválil návrh na prominutí zbytku trestu na konci března r. 1953 a komise krajského soudu v Praze rozhodla o Nového podmínečném propuštění na zkušební dobu tří let 15. 6. 1954. Po svém propuštění z vazby nastoupil V. Nový v r. 1954 jako zaměstnanec Státní knihovny v Praze (ve Státní technické knihovně byla zaměstnaná od září r. 1956 i jeho manželka Lenka, která po propuštění z vazby v r. 1952 pracovala jako dělnice v ČKD). V r. 1955 došlo k prvnímu přezkoumání výše trestu, vyměřené V. Novému jako funkcionáři KSČ (tzv. Barákova komise), ale ke kompletní změně rozsudku nad Novým nedošlo. Ten byl navíc po svém propuštění z vazby neustále sledován StB.
Začátkem 60. let došlo z rozhodnutí presidenta republiky A. Novotného k prominutí zbytku vedlejšího trestu V. Nového (ztráta čestných občanských práv). Od března do srpna r. 1961 se zabývala proviněním a rozsudkem nad Novým Komise stranické kontroly, která doporučila přezkoumání případu V. Nového presidiu Nejvyššího soudu a Generální prokuratuře. V srpnu r. 1962 rozhodla Generální prokuratura o úplné soudní rehabilitaci (tj. o rehabilitaci politické, právní, a občanské) V. Nového. V září r. 1962 rozhodlo politické byro ÚV KSČ o ustavení komise ÚV KSČ pod vedením D. Koldera k prošetření politických procesů s politickými činiteli, která znovu prošetřovala politickou činnost V. Nového od jejího počátku. V březnu r. 1963 vrátila komise po předchozím projednávání předsednictvem ÚV KSČ V. Novému také členství ve straně (stranická rehabilitace). V dubnu r. 1963 byla činnost Kolderovy komise, která se zabývala revizí procesů s odsouzenými komunistickými funkcionáři bez veřejné a stranické diskuse, ukončena. Po úplné soudní a stranické rehabilitaci V. Nového následovalo i finanční vyrovnání proplacením odškodného jemu i jeho manželce.
V r. 1963 jmenoval ÚV KSČ V. Nového do funkce rektora Vysoké školy politické ÚV KSČ. Návraty postižených a rehabilitovaných bývalých funkcionářů KSČ do politiky nesl prezident republiky a generální tajemník KSČ A. Novotný s nelibostí, proto si vybral za tuto skupinu reprezentanty v osobách B. Laštovičky, J. Smrkovského a V. Nového. V. Nový kandidoval do Národního shromáždění jako poslanec za Severočeský kraj, zaujal zde po svém zvolení opět místo v zahraničním výboru parlamentu, a v květnu r. 1966 byl na XIII. sjezdu KSČ znovu zvolen do ÚV KSČ.
V událostech r. 1968 se V. Nový postavil aktivně na stranu protireformního a prosovětského proudu, reprezentovaného v ÚV KSČ V. Bilakem, D. Kolderem, A. Indrou a dalšími, zatímco převahu měli v ÚV KSČ stoupenci reformní politiky A. Dubčeka, kteří vojenskou intervenci pěti států v čele se SSSR do Československa 21. 8. 1968 odmítali. Na jaře r. 1969 se V. Nový natolik zapletl do tzv. aféry „studený oheň“ v souvislosti se sebeupálením Jana Palacha v Praze (16. 1. 1969), že za to byl několikrát druhou stranou zažalován u civilního soudu.
Po přeměně Československa ve federativní stát (27. 10. 1968 zákonem o federaci s účinností od 1. 1. 1969) se V. Nový pro období 1969-1971 stal automaticky členem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR (do nového parlamentu neproběhly volby), poslancem za Českou Lípu a opět členem zahraničního výboru FS; aktivně působil v Meziparlamentní unii a účastnil se řady jednání v zahraničí. V r. 1971 V. Nový znovu zvolen do FS ČSFR do SL za Západočeský kraj, a až do r. 1976 byl také členem zahraničního výboru FS a člen předsednictva FS ČSFR.
S postupující normalizací přibývaly na jednání V. Nového ze strany veřejnosti pronormalizačního zaměření i kladné odezvy. Na druhé straně se znovu otevřela a prohloubila roztržka s jeho dcerou z prvního manželství Kamilou Moučkovou (rozenou Novou), která se otevřeně angažovala ve prospěch reformního směru jako populární televizní hlasatelka (zejména v souvislosti s 21. srpnem 1968), a stala se za to jednou z mnoha normalizačně postihovaných zastánců dubčekovského a reformního směru. (K. Moučková byla mimosoudně rehabilitována po r. 1989). Za své zásluhy za účast v normalizačním procesu obdržel V. Nový několik státních vyznamenání - Řád Klementa Gottwalda, Řád republiky, Řád Vítězného února, vyznamenání Za zásluhy o výstavbu socialismu a další sovětská, bulharská, německá (NDR) a mongolská vyznamenání.
V 70. letech se V. Nový věnoval stále více novinařině a publicistice a vystupoval i v rozhlasu, dopisoval do některých domácích i zahraničních novin a časopisů. V lednu r. 1973 obdržel první cenu za literární dokument - reportáž „Šest dní“, ve které popisoval únorové události roku 1948. Nový se věnoval literární činnosti z existenčních důvodů už v r. 1956, kdy po propuštění z vazby se nacházel ve špatné finanční situaci a poslal Jiřímu Hájkovi do nakladatelství Mladá fronta prosbu o posouzení a k případnému vydání básně, které napsal během svého věznění. Když v r. 1976 odešel Nový z veřejného politického života a působil jako předseda Československo-indického výboru (z titulu této funkce mj. zahajoval výstavu malíře Jaromíra Skřivánka v r. 1977), nadále se věnoval literární a publicistické činnosti. V osmdesátých letech vydal prózu Ze tří světů, povídky z venkova Listy ze Suchomelky, román o řecké emigraci Mezi bílým a černým aj. Jako pamětník a novinář, který zažil ještě založení KSČ, a podílel se na její činnosti osobně, jezdil a přednášel na různých setkáních s mladými po celé republice. Ještě rok před svou smrtí byl V. Nový sledován odpovědným orgánem II. Správy StB. Zemřel 1. 3. 1987 ve věku nedožitých 83 let a nedožil se tak pádu komunistického režimu v Československu v r. 1989.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace